Dušičky - historie a současnost
Svátek Všech svatých si připomínáme 1. listopadu. Byl ustanoven jako vzpomínková slavnost na zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Navazují na něj 2. listopadu Dušičky – vzpomínka na všechny věrné zemřelé.Původ svátku najdeme v Římě. Prvního listopadu roku 609 byl Pantheon, původně hlavní chrám římských bohů, znovu vysvěcen jako chrám křesťanský. V roce 631 nechal papež Řehoř III. v chrámu sv. Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů, mučedníků a spravedlivých. Dle jeho nařízení připadala na 1. listopad slavnost a vyzýval jím věřící ke vzpomínce. Uvedené nařízení se původně vztahovalo pouze na Řím. Císař Ludvík Zbožný pak roku 836 zavedl svátek v Německu a ve Francii, nakonec byl ustanoven pro celou církev. Je zasvěcen památce všech svatých, kanonizovaných i tichých spravedlivých, kteří se neslaví v kalendáři jednotlivě. Dnes je svátkem římskokatolické církve, ale vešel v obecné povědomí.
Podobně jako u řady dalších svátků však i zde nacházíme kořeny u dávných národů. Přelom října a listopadu definitivně zakončuje vegetaci. Lidé vzdávaly díky za úrodu, rodiny se často naposled setkávaly před dlouhou temnou zimou. Pro mnohé to bylo období ukončení, hodnocení a následně začátek nového roku. Traduje se, že právě v tomto čase je nejtenčí předěl mezi světem minulým a současností, lze nahlédnout i do budoucností. Také psychologické studie dokazují potřebu člověka udržovat rituály, někam patřit, navazovat a periodicky vzpomínat či hodnotit. Zemřelým od nepaměti patřila úcta, ctili se zakladatelé rodů i další předci.
Dokonce i dnes rozverný svátek Halloween má původ v anglosaském výrazu All Hallow´s Day, který odpovídá českému svátku Všech svatých. Keltové právě 31. října slavili Samhain, svátek zesnulých, konec žní a začátek nového roku. Označoval se také jako Noc předků.
Jakkoli se poměry změnily, není na škodu ani pro nás uvedené období neopomenout. Jsou předci, kteří jsou nám vzorem, chování dalších naopak chceme překonat. Nicméně každý život si zaslouží přijetí v pokoře, zhodnocení a vzpomínku. Doba, kdy se příroda ukládá ke spánku, nabízí ztišení i pro člověka, který navzdory všem vynálezům nepřestal být svojí podstatou součástí přírody. O Dušičkách se také propojují dávné symboly: věnec – nekončící kruh, koloběh života, chvojí, břečťan a neopadavé snítky značící zeleň a znovuzrození. Záře svíček a lampiček, pálení kadidla, zapalování hranic a ohně v krbu zastupují věčný oheň, světlo na cestě, světlo návratu, symbol domova.
Nejrůznějším způsobem se upravují hroby, tradiční květinou bývá chryzantéma, však se také nazývá listopadka či dušička. Upravit hrob není přežitek, patří k naší kultuře. Neměl by být však soutěží v honosnosti. S ohledem na počasí vybíráme pro dekorace otužilejší rostliny, které budou dlouho hezké, i když nemusí přežít do další sezony. Bývá také větrno, postaráme se, aby se výzdoba nepřevrátila. Současný bohatý sortiment rostlin, ale i dalších zahradnických materiálů nám skýtají dostatek možností, aby hrob vypadal upraveně. Kdo nemůže na vzdálená místa, zavzpomíná doma s květinou při svíčce. V rodinách se připravují také pokrmy, které měli předci v oblibě.
Podzimní oslavy se konají na památku všech, kteří již odešli, ale také jako pokračování života. Je to nejen čas návštěv hrobů, ale také odložení blokujících zvyků, přežitých myšlenek a vlivů, čas navštěvování stárnoucích členy rodiny a čas rozjímání o sobě samém.
Autorka: Miroslava Paclová